Ubytování

Přeskočím-li možnost, že jste millionáři, kteří si do Whistleru přijeli zařídit luxusní letní či zimní rezidenci. Třeba jako Arnold Alois Schwarzenegger. Ano opravdu je to tak. Alois! :) Tak pak jste pravděpodobně lidé, kteří přijeli do Whistleru na dobu určitou a hledáte dočasné ubytování.

Možností je několik...

1. Pronájem bytu v centru města, či blízkém okolí. Výhodou téhle možnosti může být dostupnost do centra města (pokud najdete dobré místo) a tím pádem nemusíte řešit náklady na dopravu. Kromě jiného je plusem i  komfort bydlení. Kdy máte možnost využívat posilky, nebo bazén dle libosti. Nevýhodou je vyšší cena, která je závislá na tom, zda se Vám podaří naplnit byt dalšími nájemníky. Pokud ano, tak počítejte, že se cena za měsíc pohybuje kolem 500 CAD / osobu.
2. Bydlení v hotelu, nebo chatách. Super drahá záležitost, tuhle možnost jsem nezjištoval, protože je pro normální smrtelníky příliš drahá. Například jedna noc v Fairmont chateau Whistler vyjde na zhruba 200 CAD. 
3. Bydlení v hotelu, jako zaměstnanec. Výborná varianta, která je výhodná z několika hledisek. Hotely platí dobře a o zaměstnance se starají. Bydlení je komfortní, můžete využívat zdarma všech vymožeností hotelu (posilovna, bazény, atd.). Pravděpodobně nebudete nikdy pozdě v práci. Pokud máte zájem pracovat ve whistleru déle než je jednu sezónu a mít stabilní příjem a jistotu, že o práci nepřijdete tak snadno jako v jiných odvětvích, pak jsou hotely to právé. Nicméně i hotely můžou nabírat zaměstnance "pouze" na sezónu. Cena ubytování se pohybuje mezi 450 - 600 CAD / měsíc.
4. Bydlení "ala kolej" pokud pracujete pro Whistler Blackcomb. Touto cestou jsem šel já. A dá se říct, že pocity mám smíšené. Bydlí se v budovách, které připomínají vysokoškolské koleje. Jeden byt je rozdělen na dva pokoje a "obývák" spojený s kuchyní a sociálním zařízením. V ložnicích se spí na palandách. Bohužel matrace jsou často delší než palanda, takže se různě kroutí. Moje matrace vytvářela tvar písmena U, stejně jako moje páteř po několika bezesných nocích strávených na ní. Pokoj obývají až čtyři lidé. Nevýhodou je nulové soukromí a časté konflikty, pokud si spolubydlící nepřijdou na chuť. Na druhou stranu, kamarádi jsou relativně blízko a o párty na společenských místnostech nikdy nouze. Cena okolo 300 - 450 CAD / měsíc.
5. Stan. Přes léto se dá spát venku i ve stanu. Upřímně, viděl jsem to dělat jen jednoho člověka, co čert nechtěl, byl to chemický inženýr z Čech. Náklady na táboření jsou pochopitelně velice nízké. Rizikem je ale prochladnutí během jarních nocí. Navíc vás ještě může přijít navštívit méďa či jiná zvěř a to už si většina cestovatelů raději připlatí za jinou, výše zmíněnou variantu nocování...

Co přijde?

Hodně jsem přemýšlel o tom, co psát o Whistleru dál. Co by tak asi lidé, kteří tenhle blok čtou, chtěli vědět?

Pak jsem se zamyslel nad tím, jací lidé tenhle blog čtou. Samozřejmě přátelé a rodina, náhodní návštěvníci a možná cestovatelé, kteří hledají informace.

Náhodné návštěvníky neudržím na svém blogu déle než jeden odstavec, proto je čas se s Vámi rozloučit už teď. „Buďte dobří!“

Rodinu a přátelé musí uspokojit historky z putování a to, že jsem potom všem pořád naživu. „Cestovatelé“ nehledají nic jiného než užitečné informace, žádné historky, žádné pobavení, pouze informace.

Abych uspokojil pokud možno všechny, tak další kapitoly budu koncipovat trochu jinak než doposud. Život tady rozdělím do témat, která spolu nemusí nutně časově a obsahově souviset. Například téma „stravování“ nebude plně navazovat na téma „jak jsem viděl medvěda“ a podobně.

Informace pro cestovatele budou vždy zobrazeny jinou barvou než ostatní text. Takže lidé, kteří zrovna neprahnou po tipech na ubytování, tabulce cen potravin atd., budou ušetřeni a mohou přeskočit na další kapitolu či odstavec.

To je asi vše, pojďme k prvnímu tématu…

Whistler - úvodem

Whistler je město a součást lyžařského střediska Whistler-Blackcomb v kanadské provincii Britská Kolumbie. V roce 2006 zde žílo 9 248 obyvatel. Do města a lyžařského střediska zavítá ročně 2 miliony návštěvníků. Whistler leží u dálnice Highway 99, přibližně 44 kilometrů na sever od města Squamish.

Město Whistler vyhrálo několik designérských ocenění za svoji architekturu a mnohokrát bylo označené lyžařskými časopisy za jednu z nejlepších lyžařských oblastí v Severní Americe za posledních 15 let.

Údolí Whistler Valley bylo tradiční obchodní cestou indiánů z kmene Squamish už dávno před příchodem Evropanů. První průzkum, jenž uskutečnila britská Royal Navy, se datuje do období 60. let 19. století. Pojmenovali tuto oblast jako London Mountain, kvůli hvízdání místního druhu svišťe se však začala neoficiálně nazývat Whistler.

V roce 1962 prozkoumali oblast nynějšího Whistleru obchodníci z Vancouveru. Měli zájem o vybudování lyžařského střediska a sportovišť pro zimní olympiádu v roce 1968. Za tímto účelem olympiády pak vznikla společnost Garibaldi Lift Company. V roce 1966 se lyžařské středisko na Whistler Mountain otevřelo pro veřejnost.

Město spolupracovalo na přípravě sportovišť pro budoucí zimní olympijské a paralympijské hry v roce 2010. Ve Whistleru probíhaly soutěže v alpském rychlostním a klasickém lyžovaní. Olympijská a paralympijská vesnice byla postavena v údolí Cheakamus Valley a během olympiády hostila přes 2400 sportovců, trenérů a zaměstnanců olympijského výboru. 

Tolik o Whistleru říká Wikipedie. První co jsem viděl já bylo informační centrum ke kterému se musíte probrodit sněhem. Info centrum je místo kam chcete jít, když chcete objednat lístky na autobus do Vancouveru, koupit lístky na místní dopravu, dostat mapy Whistleru a sjezdovek a jít na záchod. Já jsem se v tu chvíli spokojil s mapou a toaletou.

Whistler Blackcomb je společnost, která provozuje vleky a upravuje sjezdovky na dvou horách, co obklopují Whistler. Hory se překvapivě jmenují Whistler mountain a Blackcomb mountain. Společnost Intrawest je vlastníkem společnosti Whistler Blackcomb a je to další z řady gigantických společností, které působí celosvětově a v mnoha odvětvích. 

Intrawest vlastní Whistler a Blackcomb mountains. Slovem "vlastní", myslím, že opravdu vlastní a kdyby chtěli, tak obě hory můžou oplotit a zapíchnout nápis "soukromý pozemek." Pro mě je to těžko pochopitelná věc, ale tak jiný kraj jiný mrav. Ještě méně představitelný je fakt, že část Whistler mountain je teď naprodej, protože je pro Intrawest nevýdělečný... Představuju si inzerát v novinách, kde vedle fotky rodinného domku je fotka hory s více než desetimístnou sumičkou a nápisem "For sale."

Nicméně Intrawest je taky společnost, která prostřednictvím Whistler Blackcomb zajišťuje ubytování pro zaměstnance. Ubytoven je kolem Whistleru několik. Já a moje spolucestovatelka Adéla Muchová jsme byli odesláni do "jámy lvové" na ubytovnu na Glacier lane...

Cestou necestou...

Do Whistleru se dá dostat dvěma autobusy (Greyhound a Pacificcoach). Prvně jmenovaný je známější. To, že je výrazně dražší jsem zjistil až dodatečně. Samozřejmě jsem jel do Whistleru s Greyhound, protože mám ve zvyku dělat špatná rozhodnutí. Lístek "tam a né zpátky" vyjde na nějakých 25 CAD, s Pacific je to o chlup méně.

Paní, co emigrovala do Kanady před 25 lety ze Švýcarska, mně poradila, abych si sedl na levou stranu autobusu, kde je lepší výhled. Tak jsem paní poslechl. Autobus se konečně rozjel a já měl čas trochu přemýšlet.

Vancouver mi od začátku připadal jako město z betonu, dost šedivé, prošpikované vysokými mrakodrapy. O pár dní později jsem z něho odjížděl. A to město je pořád šedivé, plné betonu a mrakodrapy jsou stále stejně vysoké. Nicméně musím přiznat, že jsem začal tomu cementovému šílenství přicházet na chuť. Vancouver je totiž pěknou ukázkou míchání Evropy a USA v tom nejdivočejším pojetí. Například máte mrakodrap, který je vysoký 200 metrů, směs kovu, skla a betonu. Něco podobného bych si představoval v New Yorku. A ve stínu toho obra se krčí mechem zarostlý kostelík. Ten kostel Vám připomene anglický venkov 16. století. A co stojí vedle kostela? Obrovská míchačka betonu od GMC s naleštěnými chromovanými výfuky a blatníky. Ale co nejede kolem? Ano, ano je to autíčko poháněné elektromotorem, které je zelené až to bolí. Právě tohle míchání je asi nejcennější výhoda, kterou Vancouver, potažmo Kanada má..

Z Vancouveru do Whistleru trvá cesta asi hodinu a půl. Během té hodiny a půl jsem měl čas pročíst všechny letáčky, které jsem dostal od táty o Whistleru. Přečetl jsem si, že Whistler patří medvědům a že se nimi nevyplatí prát o odpadkový koš, dále že se ve Whistleru lyžuje, že tu byla Olympiáda. Kromě čtení jsem měl možnost občas možnost kouknout z okna. A tedy musím říct, že hlavně první část trasy, když opouštíte Vancouver a jedete podél moře, je ohromná. Z vody totiž vystupují malé ostrůvky. Všechny jsou  zelené a zahalené do těžké mlhy, která se válí jen těsně nad zemí a pak přechází jakoby nic nad océan, který je naprosto nehybný, bez vln. Člověk na to kouká jako puk s otevřenou pusou, kam by se puk s přehledem vešel.

Cesta pak pokračuje dále na sever. Projíždí se různými zátokami, kde jsou malé přístavy pro rybáře. S přibývajícími kilometry se postupně zelená barva mění v bílou. Po stranách silnice se objevují první poprašky sněhu, pak první centimetry a první závěje.

Autobus nejede non-stop celou cestu. Je to proto, že je potřeba nabírat občas další cestující, a taky proto, že řidič byl těžký kuřák a tak se stavělo i na "kouřovou."

Za nějakou tu hoďku a kusek jsme udělali předposlední zastávku v Whistler Creekside, což je část Whistleru. A o dvacet minut později jsem vyskočil na autobusáku ve Whistleru v Kanadě...  konečně! :)

Vancouver -> Whistler (po třetí)

Další pokus chytit autobus probíhal následující den překvapivě hladce. Nastoupil jsem na správný Skytrain, přijel s hodinovým předstihem, klidný a s lítkem v ruce. Bohužel osud si chtěl po vtipném úvodním představení dopřát asi ještě nášup a tak seslal za okýnko bábu, která byla asi tak příjemná jako štěnice, které na mě padaly minulou noc v hostelu.

Vážení zavazadel před nástupem do autobusu je v Kanadě běžné, já to v Čechách nezažil. Každopádně bába měla svůj den a moje taška byla perfektní příležitost, jak mi zkazit ten můj. Další půlhodinu jsem strávil přerovnáváním a snahou dosáhnout požadovaných 23 kg na zavazadlo. Nejlepší na tom všem je ta absurdita, která následovala. Bába byla spokojená, já měl lístek. O pět metrů dál jsem si zase přerovnal věci tak, jak byly předtím. Žádná další kontrola, kromě bezpečnostní, nenásleduje. Já žiju v tom, že se váha řeší kvuli autobusákům, aby si nestrhli záda při nakládání...

Řidič má ale na nakládání ještě dva pomocníky. Všichni tři jsou hrozně veliký. Dva by mi mohli jít na maškarní převlečení za lokomotivu a třetí mohl hrát vagón s uhlím a nepřišlo by mi to divné. Zavazadla různých rozměrů a hmotností tedy létala vzduchem a rovnala se do zavazadlového prostoru bez jakýchkoliv problémů. Babo raď, proč se ta váha tak řeší..

Bezpečnostní kontrola probíhá podobně jako na letišti. Velice pěkná Kanaďanka Vám namátkou prohledá zavazadla. Můj vtípek s tím, že bombu vezu v pytli s prknem, ale nepadl na úrodnou půdu. Slečna mi vysvětlila, že v tomhle směru nemají Kanaďané smysl pro humor. Připomněla mi příběh jiného vtipálka, kterého za podobný žert vyslýchala policie tři hodiny na stanici. Já se ji hluboce omluvil a urychleně jsem se rozpustil v  davu, který se houfoval u čekajícího autobusu..

Konečně na cestě do Whistleru...

Vancouver -> Whistler (podruhé)

Po prohraném prvním dějství jsem se vrátil zpátky do Samesun hostelu. Znova zaplatil sympatické slečně na recepci nesympatických 20 dolarů, opět jsem si vytáhl svoje těžké tašky o několik pater výš. Čekalo mě ponuré odpoledne a další noc v tomhle divném hostelu.

Ale ono to nebylo tak hrozné, protože jsem učinil pár důležitých objevů, o které se tu teď s čtenáři podělím. První objev byl ten, že je možná dobrý nápad si připlatit za alespoň 4 lůžkový pokoj, protože když je plný 6 lůžkový pokoj, tak se nikdo nevyspí. Druhý objev jsem učinil při zírání na podlahu. Všechny palandy v Samesun hostelu stojí v malých vaničkách, které jsou napuštěné jakoby mýdlovou vodou. 

Jako to, že zaplatím 20 dolarů za 6 lůžkový pokoj a v noci se můžu těšit na to, že na mě budou padat ze stropu štěnice, bylo příliš. Celý Samesun je zamořený tímhle kousavým hmyzem. Hubení je nákladná záležitost a tak místní manažeři vyřešili problém právě vaničkami u postelí. Štěnici při pokusu o šplh na nohu postele musí vlézt do vody. Jenže mýdlo ruší povrchové napětí vody, takže se na mýdlové vodě nic neudrží (ani vodoměrka). A protože štěnice víc triků v "rukávu" nemá, tak ve vodě chcípne. A je to pěkně nechutná záležitost, protože ty vaničky jsou plné mrtvých štěnic. Přes sofistikovanost vaniček jsem stejně pár kousanců na těle našel.

Objev číslo tři byl naprosto bezkonkurenční spolubydlící. Luke byl Angličan, který se přestěhoval do Kanady a bydlel a pracoval v Torontu. Jednoho dne se rozhodl, že zahodí vše co má a stane se tulákem. A tak Luke zahodil kariéru, přátele a pohodlný život a vydal se stopem do Californie. V Californii byla první zastávka komunita, která pěstuje zeleninu a sdružuje lidi, kteří chtějí žít jinak. 

Já nevím, jestli se Luke dostal právě do téhle komunity. Osobně jsem ho podezříval z toho, že se přiotrávil cukrem a díky tomu je pořád lehce mimo. Luke cukr miloval, neviděl jsem nikoho jíst taková kvanta jako jedl on. Tenhle kluk vydržel dvě hodiny sedět mlčky, koukat z okna a ládovat ty sladké lupínky, které si normálně dávají lidi k snídani a zalévají mlékem. Luke měl obrovské (rodinné) balení lupínků a mléko ani další přísady nepotřeboval. Když měl náhodou žízeň, tak přišla na řadu Cola a pak zase lupínky... a Cola a lupínky...

Ve zbytku dne, jsem se kromě pozorování spolubydlících bavil ještě tím, že jsem se snažil reorganizovat svoje zavazadla. Bylo to asi tak snadné, jako vyndat ježka z klece. Velká taška byla poloprázdná, přesto příliš těžká a vak na snowboard byl celkem lehký, ale zase narvaný k prasknutí. 

Druhý den ráno jsem po snídani vyrazil znova dobývat autobusák..

Vancouver -> Whistler (poprvé)

Autobus do Whistleru se dá chytit z vancouverského autobusáku, lístky se dají objednat buď online, nebo zakoupit přímo na místě. Do Whistleru jezdí dva spoje: Greyhound a Pacific coach. Greyhound všichni doporučují takže jsem si na netu zabukoval na 15. hodinu místo.

Nedochvilnost je něco s čím bojuju celý život, nemůžu říct, že bych chtěl chodit pozdě, to ne. Spíš jsem zjistil, že prostě neumím odhadnout, jak dlouho mi může trvat přeprava z místa A do místa B. Většinou to mám všechno "na háku" a pak zjistím, že nestíhám, plaším, dorazím pozdě, sklízím kritiku své přítelkyně. 

Možná budete čekat, že se to stalo s autobusem do Whistleru. Nestalo :) Všechen čas co mi zbyl po náročném dopoledni, které jsme trávili s naší asijskou delegátkou, jsem obětoval pouze na to, abych včas stihl autobus. Bohužel Vancouver se krutě vysmál mým naivním představám o rychlé přepravě.

Ze Samesun hostelu to na autobusák zabere asi 45 minut, když jdete pěšky a táhnete zavazadla, jinak je možné zavolat taxik, který Vás hodí přímo tam. Já jsem pěkně táhnul svoje tašky.

První zrada, kterou jsem nečekal, bylo metro. Vancouver má totiž jak Skytrain, tak i ještě nějakou jinou vnitřní linku, kterou zajišťuje na první pohled podobný vláček. No a já si samozřejmě myslel, že k autobusáku  mě sveze  tenhle vláček, nesveze. (V téhle části odpoledne jsem si opakoval česko-anglické a anglicko-české vulgarismy).

No nic, lístky na Skytrain se kupují z terminálů na zastávkách, je dobré si zjistit do jaké stanice jedete, protože trasy jsou děleny do tří pásem a od pásma se odvíjí cena lístku. (Utratil jsem víc než bych musel). 

Autobusové nádraží je poměrně pěkná budova, která se nachází kousíček od Rogers hokejové arény, kde hrají Vancouver Canucks. Přímo před nádražím se rozprostírá malý parčík, který může být v létě moc pěkné místo k odpočinku. Mě v tom parčíku potkala místní bezdomovkyně, která si očividně chtěla povídat. Paní mi chtěla pravděpodobně vyprávět svůj životní příběh, bohužel její anličtina byla o několik promilí jinde než ta moje a já neměl čas čekat na její světlou chvilku. Osud nám tedy nedopřál bližší seznámení.

Autobus z Vancouveru do Whistleru odjíždí, myslím, každou hodinu. Já měl lístek na 15:00. Na autobusáku byste měli být nejméně hodinu před odjezdem. Já jsem dorazil ve 14:50 a hrozně jsem se divil, že mě bába za přepážkou nechce pustit k mému autobusu. Bába se nakonec smilovala, mimochodem víc nepříjemnou ženskou bych si asi nedokázal ani vymyslet. Prý si mám hodit zavazadla na váhu a pak stihnu autobus.

Že se zavazadla váží i do autobusu byla poslední facka, která mě ten den přístála. Moje zavazadla byla obě příliš těžká, příliš rozměrná. Bába říkala, že buď můžu přebytek vyházet do koše, nebo platit za třetí zavazadlo (dalších 60 dolarů). 14:55 (pot, únava, vztek, strach, zmatek)...  Rezignace.

 15:00 - Dej mi, bábo, lístek, vrátím se zítra a vrátím se lépe připraven...