Po prohraném prvním dějství jsem se vrátil zpátky do Samesun hostelu. Znova zaplatil sympatické slečně na recepci nesympatických 20 dolarů, opět jsem si vytáhl svoje těžké tašky o několik pater výš. Čekalo mě ponuré odpoledne a další noc v tomhle divném hostelu.
Ale ono to nebylo tak hrozné, protože jsem učinil pár důležitých objevů, o které se tu teď s čtenáři podělím. První objev byl ten, že je možná dobrý nápad si připlatit za alespoň 4 lůžkový pokoj, protože když je plný 6 lůžkový pokoj, tak se nikdo nevyspí. Druhý objev jsem učinil při zírání na podlahu. Všechny palandy v Samesun hostelu stojí v malých vaničkách, které jsou napuštěné jakoby mýdlovou vodou.
Jako to, že zaplatím 20 dolarů za 6 lůžkový pokoj a v noci se můžu těšit na to, že na mě budou padat ze stropu štěnice, bylo příliš. Celý Samesun je zamořený tímhle kousavým hmyzem. Hubení je nákladná záležitost a tak místní manažeři vyřešili problém právě vaničkami u postelí. Štěnici při pokusu o šplh na nohu postele musí vlézt do vody. Jenže mýdlo ruší povrchové napětí vody, takže se na mýdlové vodě nic neudrží (ani vodoměrka). A protože štěnice víc triků v "rukávu" nemá, tak ve vodě chcípne. A je to pěkně nechutná záležitost, protože ty vaničky jsou plné mrtvých štěnic. Přes sofistikovanost vaniček jsem stejně pár kousanců na těle našel.
Objev číslo tři byl naprosto bezkonkurenční spolubydlící. Luke byl Angličan, který se přestěhoval do Kanady a bydlel a pracoval v Torontu. Jednoho dne se rozhodl, že zahodí vše co má a stane se tulákem. A tak Luke zahodil kariéru, přátele a pohodlný život a vydal se stopem do Californie. V Californii byla první zastávka komunita, která pěstuje zeleninu a sdružuje lidi, kteří chtějí žít jinak.
Já nevím, jestli se Luke dostal právě do téhle komunity. Osobně jsem ho podezříval z toho, že se přiotrávil cukrem a díky tomu je pořád lehce mimo. Luke cukr miloval, neviděl jsem nikoho jíst taková kvanta jako jedl on. Tenhle kluk vydržel dvě hodiny sedět mlčky, koukat z okna a ládovat ty sladké lupínky, které si normálně dávají lidi k snídani a zalévají mlékem. Luke měl obrovské (rodinné) balení lupínků a mléko ani další přísady nepotřeboval. Když měl náhodou žízeň, tak přišla na řadu Cola a pak zase lupínky... a Cola a lupínky...
Ve zbytku dne, jsem se kromě pozorování spolubydlících bavil ještě tím, že jsem se snažil reorganizovat svoje zavazadla. Bylo to asi tak snadné, jako vyndat ježka z klece. Velká taška byla poloprázdná, přesto příliš těžká a vak na snowboard byl celkem lehký, ale zase narvaný k prasknutí.
Druhý den ráno jsem po snídani vyrazil znova dobývat autobusák..
