Samesun hostel (1)

Legenda. Místo, které snad nikdy nespí a které rozhodně legendárně nevypadá. To, že je legenda hádám podle toho, že Samesun hostel zná snad úplně každý, s kým jsem se ve Whistleru bavil. Minimálně ti, kdo museli po příjezdu do Vancouveru někde nocovat, tak většinou skončili právě v Samesun. 

Abych řekl pravdu, tak já jsem v Samesun skončit nechtěl, z dálky mně Samesun připomínal řeznictví. Těžko vysvětlím proč, ale bylo to asi první co mě napadlo, když jsem uviděl tu starou barabiznu. 

Když se dostanete dovnitř skrz prosklené dveře, tak je to jako vlézt do hospody. Ten večír zrovna hráli Vancouver Canucks. Nikdy jsem neměl tušení jak vážně se v Kanadě hokej bere. Tady je to prostě společenská událost číslo jedna. Obří plátno, plno fanoušků, pivo, ... No, prostě nic, co by slibovalo klidný spánek po dlouhé cestě. Slečna za barem se mi představila jako Michelle a byla moc milá. Dostal jsem do ruky klíč od pokoje, zaplatil jsem zálohu na klíč a bylo mi řečeno, že heslo je "polívka."

Polívka? Z té hospody vedou schody do horních pater budovy, kde jsou pokoje pro cestovatele. K těm pokojům se dostanete skrz další skleněné dveře, které jsou pořád zavřené. Na těch dveřích musíte zadat kód, který vám dveře otevře. Polívka? Pořád jsem nechápal jak mi má "polívka" otevřít zámek, který na sobě má číslice. Že by šlo o pořadí písmen v abecedě? To jsem ale rychle pustil z hlavy, když jsem viděl vedle v hospodě kluka, který se snažil obléknout do kanadské vlajky. "Asi by to nedopočítal." Michelle na mě houkla, že pod číslama jsou malá písmenka. Měla pravdu, takže to zase tak těžké nebylo.

Když jsem vláčel svá těžká zavazadla po schodech do prvního patra, tak jsem si všimnul dvou věcí. První byla malůvky a dost netradiční fotky na zdech. Druhá, že mi někdo jen tak pomohl s taškou. A byla to pěkná slečna, vůbec bych to od ní nečekal. Ve druhém patře mi zase pomohl jiný člověk a tak to šlo až do třetího patra, kde jsem měl mít pokoj. "Žádný starosti" bylo to, co všichni ti, kdo mi pomáhali říkali. A já si říkal, že jsou asi divný? Kde že to jsem? Tady to nechodí stejně jako doma? Hm.. 

No takže můj pokoj byl ve třetím patře. Tuším, že můj pokoj měl na dveřích namalovanou vlajku Jamajky. Nepřišlo mi to nějak zvláštní, protože i další dveře byli pomalovány vlajkami států. A když nebyl stát, tak se namalovala pirátská vlajka a bylo. Že by Somálsko? 

No, každopádně ovar, který ležel na jedné posteli mi řekl, že úložna zavazadel je v první patře. Ale to jsem už nechtěl absolvovat. Jen sprcha, řízek od babičky a do postele...

Vancouver -> Centrum -> Samesun hostel

Abych řekl pravdu, tak první setkání s Vancouverem mě vůbec nepotěšilo. Všude beton, obří parkoviště, žádná zeleň, nic. Tak aspoň vypadal pohled z okna SkyTrainu uhánějícího z letiště směrem k centru. Říkal jsem si, že je noc a že ráno bude určitě lepší. Nepřítomnost zeleně jsem svedl na sníh a dál jsem se tím nezabýval.

SkyTrainem jsem se svezl na zastávku City Centre Station, která mě vypustila doslova do víru velkoměsta. "Mazec!" je to slovo co vystihuje asi nejlépe první dojem z rozsvícené ulice Granville street, kterou po obou stranách lemují mrakodrapy a různé obchody a menší krámky.

"Co ted?!" Byly další slova, co mě napadly. Ta krásná rozsvícená ulice se totiž táhne do nekonečna dvěma směry. A moje trapná mapka, vytištěná z googlu, neříkala zcela jasně kam se vydat. Tak jsem šel z kopce. Po 200 metrech jsem narazil na ulici, která odpovídala ulici na mapce a měl jsem jasno. Jít zpátky do kopce. Lahůdka!

Teď je asi chvíle na to, abych řekl něco o svém vybavení. V prvé řadě taška. Na přepravu svých věcí do Kanady jsem vybral hokejovou tašku Reebok. Dlouho jsem prohledával webové stránky všech možných sportů, až jsem nakonec našel tuhle černou nádheru. Podle recenzí uživatelů rolls royce na dvou kolečkách. 190 litrů objemu, solidní ložiska. Bohužel sama o sobě váží 8 kilo. S věcmi něco přes 24 kilo (zdaleka nebyla plná).

Pytel na prkno. Pytel na prkno jsem sehnal za pár kaček v Decathlonu u nás v Liberci. Já mám ten krám rád, brigádničil jsem tam ještě před slavnostním otevřením. Futrál na prkno si tam nikdy, opakuju nikdy znova nekoupím. Ta "věc" co má být bytelná, co má chránit snowboard, aby se nepoškodil, tak ta věc se roztrhla po prvním škrtnutí o chodník výše zmíněné ulice. Pravda musím říct, že kromě prkna jsem do toho pytle narval ještě další věci, které jsem kvůli váze nemohl dát do tašky. A lehce jsem ho tedy přetížíl, ale i tak..

Proč to všechno píšu? Píšu to proto, abych přiblížil, jak bizardně jsem musel vypadat, když jsem supěl s dvěma narvanýma a těžkýma zavazadlama, sepnutýma k sobě pomocí karabin a lanek na cestě zpět do kopce. Já nadával jak špaček pokaždé, když jsem sbíral něco, co se trousilo z roztrženého pytle na prkno.

No ale jinak je ta ulice moc pěkná...