Vancouver - SkyTrain

SkyTrain

SkyTrain (nebeský vlak) je název označující vancouverské metro. Metro (z francouzského chemin de fer métropolitan) je druh městké kolejové dopravy, provozovaný převážně v podzemí. Tady maličko vyvstává otázka na kolik je SkyTrain metro, když se pohybuje na mostech nad zemí. Rozhodně nejsem odborník na dopravu, ale našel jsem si pár informací, které tu teď o SkyTrainu můžu říct.

 

Mapa sítě

SkyTrain je v podstatě automatický dopravní městký kolejový systém, který ve Vancouveru funguje od roku 1985. Hádám, že byl zbudován kvůli zjednodušení dopravy v srdci města a  možná také pro potřeby blížícího se Expa, které Vancouver v roce 1986 pořádal. Kromě toho, co si budem povídat, vlak jezdící v oblacích vypadá prostě dobře a je to navíc v mnoha ohledech světový unikát.

Unikátní je v tom, že má nejdelší automatickou kolejovou dopravní síť na světě (asi 70 km). Během jediného dne olympiády (2010) přepravil více než 600 tisíc lidí a kromě toho se prohání po nejdelším mostě sloužícím pouze hromadné dopravě na světě.

Skybridge

Pokud se chcete Skytrainem projet, tak to není úplně levná záležitost. Dopravní síť je rozdělena do tří pásem. Jízda uvnitř jednoho pásma stojí, myslím, do dvou dolarů. Čím dál jedete, tím více platíte. Lístky se kupují u vstupů do stanic z automatů (akceptují se jak karty, tak i cash). Ve Vancouveru nejsou žádní revizoři, takže je nákup lístku dobrovolný, což by "nás" možná vedlo k myšlence jezdit zdarma :) Myšlenku je lépe vypustit z hlavy, protože jednou za měsíc policie uzavře namátkově některý z exitů metra a chytá neplatiče. No dost o SkyTrainu..

Skytrain samozřejmě jezdí i na letiště, kde jsem ho poprvé uviděl. Abych řekl pravdu, tak po 20 hodinách na cestě, bez pořádného spánku, SkyTrain moc nezaujal. Jediné co mě v ten den zajímalo, byla popravdě postel, která byla ztracená někde ve světlech velkoměsta před námi.

Vancouver - mezinárodní letiště

Vancouver international airport

Vancouverské mezinárodní letiště je boží! Jinak se to popsat nedá. Představte si, že v prostorech, které vítají nově příchozí, stojí místo reklam a krámků indiánské totemy. Na zdech jsou různá, ze dřeva vyřezávaná, umělecká díla s přírodní tématikou. A když už si říkáte, že už by to na začátek stačilo, tak vás uzemní potůček s bující vegetací, který si klestí cestu halou plnou čekajících lidí. Když nad tím zpětně přemýšlím, tak dekorace letiště vystihla docela pěkně důležité hodnoty, kterých si Kanaďané váží. Jsou to především kultura a tradice, úcta k přírodě a respekt k dalším lidem. V dalších kapitolách vysvětlím proč si to myslím.

Výzdoba letiště je bezpochyby zajímavá, přesto člověk nemá moc času na zkoumání, protože je hnán davem směrem k pasovým a vízovým kontrolám. Překvapivě jde tohle všechno poměrně rychle a tak během pár chvil stojíte se svými zavazadly před dveřmi imigračního oddělení. Teprve tady legrace začíná. Úředník za přepážkou má nad vámi "osudovou" moc. V krajním případě vás může nechat vyhostit, to když nemáte všechny  potřebné dokumenty. Nebo když dokumenty máte, ale nejsou v pořádku.

Můj úředník byl Číňan, který vypadal trochu jako Bruce Lee, trochu jako Jet Li.. Na začátku na  mě začal mluvit francouzsky a když zjistil, že moje půlroční studium  tohoto jazyka nezanechalo žádné stopy, přešel na angličtinu. Lidí, kteří ovládají francouzštinu s angličtinou není v Kanadě mnoho. Ti, kteří oba jazyky umí, nemají nouzi o práci na úřadech, či jinde.

Imigrační úředník bude chtít vidět zvací dopis z ambasády a pas. Zvací dopis Vám vezmou a zničí, takže je dobré mít nějakou kopii (třeba pro zaměstnavatele, kdyby to chtěl náhodou vidět). Kromě typických otázek, jakými jsou například důvod a délka pobytu v Kanadě, může ještě přijít řeč na adresu zaměstnavatele, rodinné příslušníky, kteří již v Kanadě jsou atd.. Pokud je úředník spokojený, dá Vám na víza razítko a můžete zmizet.

Jíťa, Pavel a Praha daleko od domova.

S platným povolením ke vstupu do země, mi už zbývalo jen dohledat svoje zavazadla, která putovala na jezdicích pásech ve výdejové hale. Trochu jsem si zaplašil, když jsem nemohl najít svoje prkno a další věci. Bůh ví proč, ale právě zimní vybavení se vykládá na druhém konci haly, což jsem zjistil po půlhodině čekání.

První krůčky v Kanadě

Všechny letišní procedury zvládne člověk sám, já jsem byl ale moc rád, že jsem sám nebyl. Znova musím zmínit dva české sourozence, kteří se mnou do Vancouveru přiletěli. Pavel a Bára byli super a musím jim poděkovat minimálně za psychyckou podporu a cenné rady. Kdo ví, kde je jim konec. 

Společně jsme opustili budouvu letiště a vydali se přes zasněženou silnici k stanici metra, které metrem není ani náhodou...

Jak se cestovalo (Mnichov - Vancouver)

Boeing 747 važí 178756 kg, od čumáku k ocasu měří přes 70 metrů a na palubu pojme až 524 cestujících. Toto letadlo svými rozměry představovalo dlouhou dobu to největší, co osobní letecká doprava znala. Dnes je Boeing sice překonán ještě větším Airbusem A380, ale i tak ve vás nutně vzbudí jistý respekt.

Respekt míchaný se strachem se mě zmocňoval nejen při pohledu na letadlo na letišti, ale především v letadle  10 kilometrů nad zemí. Těžko si představit sílu větru, která způsobí, že letadlo, které váží tolik jako stádo průměrných afrických slonů (cca 23,88 kusů) sebou hazí nahoru a dolů, jako kdyby šlo o papírovou vlaštovku. V takových chvílích se můj mozek zabývá vzpomínáním na shlédnuté díly pořadu o leteckých katastrofách, což mě velice uklidňuje. Nicměně let z Londýna do Vancouveru trvá něco málo přes osm hodin a turbulence zabraly dohoromady asi tři minuty, což v konečném součtu nic hrozného není.

Pokud využíváte k přepravě British Airways, tak máte na palubě, kromě oběda a večeře, nárok na téměř neomezený přísun nápojů, moc se to neví a Airways to sami nezmíní, přesto je to jeden z postřehů, který mi přijde užitečný. 

Poslední chvíle v Evropě

Samotnou cestu je pak možné strávit různě, někdo kouká na filmy, někdo spí. Já se snažil spát, protože mě osobně cestování vždycky vyčerpá. Je zvláštní, že ikdyž během cesty většinu času prosedíte a žádnou fyzickou aktivitu nevykonáváte, jste vždy unavení, nebo alespoň já jsem byl. Stejně tak je zvláštní srovnávání se s časovým posunem během letu. Je celkem zajímavé, že když odlétáte z Londýna v 16:00 a do Vencouveru dosednete v 18:00 hodin večer téhož dne, nějak netušíte kam se podělo těch osm hodin strávených v letadle.

Každopádě po osmihodinách letu jsme štastně dosedli na vacouverské mezinárodní letiště. Počasí z okénka vypadalo víc než povědomě. Déšť, vítr a trocha sněhu. Sníh je pro lidi z Vancouvru neobvyklý. Díky přítomnosti oceánu jsou totiž zimy spíše mírné a deštivé. Poprašek sněhu tedy způsobil na letišti značný poprask. Na runwayi, která vypadala jako rozsvícené Vánoce, bylo možné vidět různé bagříky a nespočet dalších strojů, které bojovaly se sněhem se zapnutým žlutým majáčkem. 

My jsme už tou dobou kráčeli skrz letištní terminál směrem k imigračnímu oddělení.

Jak se cestovalo (Mnichov - Londýn)

V Mnichově jsem naskočil na letadlo British Airways, které mě odneslo na londýnské letiště Heatrow. Za necelé dvě hodiny jsme už rollovali po tradičně mokré runwayi letiště. 

Na Heatrow mě osobně vadí neskutečná hustota pohybujících se lidí (cestovatelů, pilotů, letušek, personálu letiště...). Ti všichni se jako mravenci hrnou z terminálu do terminálů, z jednoho luxusního krámu do druhého, migrujují mezi toaletami a celudí znázorňující nově otevřené brány a příchozí lety. Nic naplat, sice se mi to nelíbilo, ale nedalo se dělat nic jiného, než splynout s davem a migrovat taky. 

Můj spoj do Vancouveru odlétal za nějaké dvě hodiny a tak jsem měl dost času si letiště projít. Nemohl jsem se ubránit úvaham o tom, proč jsou  některé ženy schopné dát za botky 15.000 Kč jen proto, že na nich je napsáno PRADA nebo Gucci. Uznávám, že některé kousky vypadaly víc než pěkně, ale přeci jen je to dost. Nakonci jsem došel k tomu, že tyto dámy by si asi  taky ťukaly na čelo, kdybych se jim snažil vysvětlit, že je opravdu nezbytné mít baskytaru za 20 a více tisíc korun, pokud možno od značek jako Modulus, Fernandes, nebo Fender.. Hm.. Každý má asi svoje slabůstky.

Když se mi konečně otevřela brána B byl úvahám konec. K bráně se dostanete poměrně vtipným mikro vláčkem, který vypadá jako pražské metro. Nicméně Vás sveze asi jen 200 m, které by člověk možná mohl zvládnout pěšky. Ještě chvíli jsem čekal, jestli vláček pojede dál, ale nejel. Dveře se zavřely a paní z reproduktoru ohlásila, do prázdného prostoru pro cestující, že se vláček odporoučí 200 m zpět odkud přijel. No nic..

Protože je vláček svým způsobem metro, musíte z jeho stanice vyjet buď výtahem nebo použít  jezdící schody. Trochu jsem nechápal ceduli, která byla umístěná v prostřed liduprázdné haly, kousek od výtahů, hlásající toto "If you want to take a train in opposite direction, please wait here for attendant." Česky cedule říká, že pokud chcete jet vláčkem zpět, počkejte tu na obsluhu. Neuměl jsem si představit člověka, který by u té cedule trpělivě čekal a zdáli poslouchal paní z reproduktoru ohlašující, že vláček odjíždí zpět do výchozí stanice. No nic.. 

Letištní hala se pomalu plnila lidmi a já znovu uvažoval o tom, jestli je dobrý nápad odjíždět, když vlastně odjíždět nechci. Ještě jiná úvaha mi zase říkala, jestli není hloupé jet úplně sám na druhý konec planety s nejistou vyhlídkou na budoucnost. Podobné úvahy poskytují neskutečnou podporu, právě když ji nejvíc potřebujete a byl jsem za ně opravdu velice rád. Naštěstí se mi mezi chmurné myšlenky vetřel velice hrubým způsobem nezaměnitelný  moravský dialekt, přicházející ze sedadel za mnou. Člověk není nikdy úplně sám...

Pavel a Bára, dva sourozenci, cestující do Whistleru se prozradili svoji češtinou a já jsem se k nim násačkoval během pár minut. Někdy si říkáte, jestli je to náhoda, nebo ne, když Vám osud přihraje do cesty  lidi, které máte potkat a kteří tam z nějakého důvodu mají potkat Vás. Každopádně díky Pavlovi a Báře byla  následná etapa mnohem veselejší a ve svém důsledku i méně stresující...

Jak se cestovalo (Praha - Mnichov)

Mnichovské letiště

Všechno začalo 24.11., kdy jsem se s těžkým srdcem vydal autobusem nejmenových žlutých linek za hranice všedních dnů. Za sebou jsem tak nechal Prahu, Čechy, Máju a rodinu. 

Cesta do Mnichova, kam jsem měl namířeno, trvá zhruba šest hodin. V podstatě nic hrozného, pokud se Vám daří usnout, což mně osobně nešlo, protože jsem měl vedle velice nevypovídaného pána, který cestoval za prací dál do Švýcarska.

Mnichovské mezinárodní letiště uchvátí napoprvé svou velikostí a moderním střihem. Letiště skrývá několik termninálů, které se dál dělí na jednotlivá oddělení. Stejně jako Ruzyň a jiná moderní letiště poskytne všechno, co cestovatelé potřebují. Já osobně nejvíc ocenil možnost, dát si na letišti sprchu, protože nic neprobere v pět hodin ráno lépe a probrat jsem potřeboval, protože mě čekal první problém. 

Mnichovské letiště

Když jsem si balil věci na cestu do Kanady (velké díky za pomoc Máje), věděl jsem, že budu od začátku bojovat se všemi byrokraty, kteří lpí na tom, aby vaše zavazadla nepřesahovala 23 kg. Je úplně jedno, že máte zavazadla dvě a jedno váží 20 a druhé 25 kg, prostě 23 kg přesáhnout nemůžete. Znamená to tedy jediné, přerovnávat, vážit, přerovnávat, vyhazovat, přebalovat, vážit... V Mnichově jsem měl časovou rezervu šest hodin, takže jsem ji využil a nakonec jsem puzzle s kufry vyhrál... :)