Cestou necestou...

Do Whistleru se dá dostat dvěma autobusy (Greyhound a Pacificcoach). Prvně jmenovaný je známější. To, že je výrazně dražší jsem zjistil až dodatečně. Samozřejmě jsem jel do Whistleru s Greyhound, protože mám ve zvyku dělat špatná rozhodnutí. Lístek "tam a né zpátky" vyjde na nějakých 25 CAD, s Pacific je to o chlup méně.

Paní, co emigrovala do Kanady před 25 lety ze Švýcarska, mně poradila, abych si sedl na levou stranu autobusu, kde je lepší výhled. Tak jsem paní poslechl. Autobus se konečně rozjel a já měl čas trochu přemýšlet.

Vancouver mi od začátku připadal jako město z betonu, dost šedivé, prošpikované vysokými mrakodrapy. O pár dní později jsem z něho odjížděl. A to město je pořád šedivé, plné betonu a mrakodrapy jsou stále stejně vysoké. Nicméně musím přiznat, že jsem začal tomu cementovému šílenství přicházet na chuť. Vancouver je totiž pěknou ukázkou míchání Evropy a USA v tom nejdivočejším pojetí. Například máte mrakodrap, který je vysoký 200 metrů, směs kovu, skla a betonu. Něco podobného bych si představoval v New Yorku. A ve stínu toho obra se krčí mechem zarostlý kostelík. Ten kostel Vám připomene anglický venkov 16. století. A co stojí vedle kostela? Obrovská míchačka betonu od GMC s naleštěnými chromovanými výfuky a blatníky. Ale co nejede kolem? Ano, ano je to autíčko poháněné elektromotorem, které je zelené až to bolí. Právě tohle míchání je asi nejcennější výhoda, kterou Vancouver, potažmo Kanada má..

Z Vancouveru do Whistleru trvá cesta asi hodinu a půl. Během té hodiny a půl jsem měl čas pročíst všechny letáčky, které jsem dostal od táty o Whistleru. Přečetl jsem si, že Whistler patří medvědům a že se nimi nevyplatí prát o odpadkový koš, dále že se ve Whistleru lyžuje, že tu byla Olympiáda. Kromě čtení jsem měl možnost občas možnost kouknout z okna. A tedy musím říct, že hlavně první část trasy, když opouštíte Vancouver a jedete podél moře, je ohromná. Z vody totiž vystupují malé ostrůvky. Všechny jsou  zelené a zahalené do těžké mlhy, která se válí jen těsně nad zemí a pak přechází jakoby nic nad océan, který je naprosto nehybný, bez vln. Člověk na to kouká jako puk s otevřenou pusou, kam by se puk s přehledem vešel.

Cesta pak pokračuje dále na sever. Projíždí se různými zátokami, kde jsou malé přístavy pro rybáře. S přibývajícími kilometry se postupně zelená barva mění v bílou. Po stranách silnice se objevují první poprašky sněhu, pak první centimetry a první závěje.

Autobus nejede non-stop celou cestu. Je to proto, že je potřeba nabírat občas další cestující, a taky proto, že řidič byl těžký kuřák a tak se stavělo i na "kouřovou."

Za nějakou tu hoďku a kusek jsme udělali předposlední zastávku v Whistler Creekside, což je část Whistleru. A o dvacet minut později jsem vyskočil na autobusáku ve Whistleru v Kanadě...  konečně! :)